ONLINE rezervace prohlídky
Hrady a zámky - Homepage - Kontakty - Události a akce - Aktuality - E-shop - Newsletter
Hrad
Tisk

Příběh

O skrytém hříchu kosteckého kata, který pomáhal spravedlnosti

Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění

Málokterý hrad byl postaven na tak důmyslném místě, jako hrad Kost uprostřed Českého ráje. Nikdy prý nebyl dobyt. Mnozí zdatní válečníci ale tvrdí, že to nebylo proto, že by byl pevný jako kost, ale proto, že většina nepřátelských dobyvatelů ho v čase, kdy málokdo vlastnil mapu, zkrátka vůbec nenašla: Vypíná se totiž na nevysoké skále obklopené zalesněnými hvozdy.

Polovinu těchto hvozdů odděluje od pískovcové hradní skály údolí zvané Plakánek. Jméno má odvozeno od skutečnosti, že se tu občas ozývá dětský pláč. Vychází prý z ducha nechtěného dítěte, které tu odhodila a živé zakopala jeho vlastní nehodná matka. Bude tomu víc než pět set let.

Ta zlá matka, co si nedokázala vážit božího daru, jakým dítě je, byla vůbec první černou duší, kterou seťal popravčím mečem tehdy mladičký kat Heřman ze Zap, jehož rajónem byl širý kraj od Jičína až po Sobotecko.

Na Kosti se Heřman po téhle své první zkoušce v katovské roli znovuobjevil až po dlouhých sedmnácti letech, kdy vrchnost využila jeho silných paží k netradičnímu úkolu: Dala mu k ruce dva zednické mistry, aby s jejich pomocí zazdil v kulaté Červené věži snad tucet císařských vojáků, nakažených morem. Přestože šlo o statečné muže domácí, nikoli nepřátelské armády, bylo jim místo hlav odříznuto spojení se světem, aby se černá smrt, jak se velmi nebezpečné nemoci těch dob říkalo, nešířila dál.

Ten kat měl, jak ukázaly především desítky poprav ve městě Jičíně, ruku jistou: Hlavy utínal vždy na první rozmáchnutí. Jen jednou si lidé povídali, že odsouzenec byl po prvním seku meče pořád jako rybička a ze světa se ho podařilo sprovodit až na druhý pokus. Stačí, když se takový kat jedinkrát utne, a lidé se na živnost katovskou dívají s ještě větším opovržením, než dosud.

A kdože byl tím totálním nešťastníkem, jenž za svůj hřích pykal na popravišti déle a stál kata více sil, než ostatní hříšníci? Jmenoval se Vavřinec z Valečova. Jeden z mnoha mužů, ze kterých jejich ženy udělají mrknutím oka paroháče. Jenže tenhle zhrzený manžel si to se svým sokem v lásce Mikulášem z Jičína, slovutným pražským konšelem, rozdal pěkně se zbraní v ruce. A na cestě pod hradem Veliš, kam tokající konšel právě ujížděl tajně za svou vdanou milenkou, poslal Vavřinec výstřely ze své lovecké pušky do pekel nejen samotného Mikuláše, jenž se prohřešil proti jednomu z deseti základních božích přikázání, ale i jeho kočího a sluhu.

Jakkoli byl hněv oklamaného manžela Vavřince pochopitelný, mstít se zabitím cizoložníka byla i v těch starých divokých časech přeci jen příliš tvrdá odplata. A tak zatímco cizoložnice Anna, která tu tragédii způsobila, byla jen pro hanbu zmrskána na jičínském náměstí – i to byla práce pro kata – hlava jejího podvedeného manžela - mstitele se ocitla na popravčím špalku. A právě tahle hlava se odmítla oddělit od těla po prvním rozmachu kata, což se urostlému katu Heřmanovi ze Zap nikdy předtím a ani nikdy potom nestalo.
Každý kat za svůj život sprovodí ze světa pár krutých mordýřů, kteří si nic jiného, než smrt nezasloužili. Taková byla třeba matka nebohého dítěte zakopaného její rukou zaživa v údolí Plakánek. Vedle takových bestií setne kat hlavy také všelijakým mstitelům, kteří chtějí oplatit skutečnému zloduchovi bezpráví, jehož se ten dopustil na nich samých, a berou zákon do vlastních rukou. Obětí tohoto zrna byl i podvedený manžel Vavřinec z Valečova. Pak jsou tu ale také nevinné katovy oběti často z řad lidí ryze čestných, jež se protiví zlovůli pánů a ti je označí za těžké hříšníky, jen aby umlčeli nepohodlný hlas. Při vyprávění příběhu o zazdění smrtelně nemocných vojáků, který jsme tu již zmínili, se často mlčí o tom, že spolu s nevyléčitelně nemocnými žoldáky nakaženými morem byli zazděni i dva zcela zdraví poddůstojníci. Jelikož se protivili krutým rozkazům svých generálů. A tihle zasloužilí generálové se domluvili s katem, že když už má zazdívat na smrt nemocné, nechť k nim přidá ještě dva muže sice zdravé, leč nepoddajné. Kat Heřman za tuhle drobnou službičku obdržel pořádně tučný obnos. Není divu, že skoro každý kat, když se vydal s rodinou na špacír po městě či vesnici, chodil oblékaný honosně, jako ten nejspořádanější a nejmovitější měšťan.

Kata, když se jeho pozemské dny sečtou, poznají v nebi před Božím soudem naprosto bezpečně. Každý, kdo tohle řemeslo vykonával, se vymlouvá, že sám neměl na svědomí jeden jediný lidský život. Že vždycky jen plnil příkazy pánů – a tyhle příkazy někdy spravedlnosti pomáhaly a někdy se ji holt snažily umlčet. Prostě takové to známé katovské "já nic, já muzikant!"

Chraňte se v životě přátelství s katy! A hlavně se střežte před tím, sami se jako kati chovat. Protože pokud budete jednou či dvakrát pomahači velkého zla, bude zapomenuto sto vašich dobrých skutků. Pomahač zlu je totiž často horší, než strůjce zlých záměrů, jenž by špatnou myšlenku v nepěkný čin leckdy sám proměnit nedokázal.